Filip Bořivoj Schneider: „Možná nás právě vyšší úroky naučí půjčovat si jen tehdy, kdy to má vážně smysl“

Návrh pana ministra Pelikána na zmírnění podmínek osobního bankrotu, tak aby se lidé ve finanční nouzi mohli oddlužit i bez placení (odkaz v komentářích) je dle mého naprosto jasně krok správným směrem a ministru Pelikánovi za něj náleží jednoznačný respekt.

V České republice se neustále mluví o tom, jak těžké je ochtránit věřitelovy investice, jak nezodpovědně si lidé půjčují, jak je potřebo zvyšovat finanční gramotnost obyvatelstva a jak jsou všichni dlužníci strašlivě nezodpovědní. „Dluhy se prostě musí platit,“ se tomu říká. Úplně se tak zapomíná na to, že odpovědnost je u smluv oboustranná. Že nezáleží jenom na tom, jak zodpovědně si dlužník půjčuje, ale že i věřitel MUSÍ být zodpovědný za to, komu, jak a za kolik půjčuje. To není žádný socialistický výmysl, na tom od základu funguje kapitalismus.

Vězměme si příklad z reálného života: potkám na Hradčanské bezdomovce. Dáme se do řeči, začne nás to bavit a on se mě pak zeptá, jestli bych mu nepůjčil na dvě, tři piva. Že se tady přece objevuju často, takže mi to někdy vrátí. Je tohle rozumná investice? Samozřejmě, že není. Pravděpodobnost, že mi to někdy vrátí, se limitně blíží nule. Já mu ale na to pivo stejně „půjčím.“ Baví mě si s ním povídat a jde o takovou ztrátu, která mě finančně nebolí (pokud zrovna nejsem před výplatou). Když se mě ale zeptá, jestli bych mu nepůjčil čtyři tisíce na splacení dluhu na ubytovně, pošlu ho velmi zdvořile do háje. V méně extrémním případě mám kamaráda, o kterém vím, že je s prachama celkem nezodpovědný, když dostane výplatu, má tendenci jí okamžitě rozfrcat. Taky ale vím, že to není žádnej křivák. Jeho zaměstnání je nejisté, ale nějaké má. Jemu bych ty prachy půjčil, ale dám mu na ně nějaký úrok, který mi kompenzuje ztrátu, kdyby ho z práce vyhodili a on mi neměl z čeho splácet. Další kamarádce, velmi zodpovědné to dívce, která má na spořáku peněz hromadu, ale teď zrovna nutně potřebuje hotovost, půjčím klidněbez úroku, protože tam je riziko minimální. Tohle je úplně základní logika fungování dluhu, základní logika fungování celého našeho finančního systému. Co kdybych ale měl skřítka, kterej bude moje dlužníky na každém kroku pronásledovat a každou kačku, co se jim objeví v kapse, pro mě okamžitě zrekvíruje? Co by mi bránilo napařit hradčanskému souputníkovi pořádnej úrok a celej zbytek života ho vodírat z kůže? Kdyby se mi podařilo najít způsob, jak téměř eliminovat riziko nesplacení, co by mi (mimo elementární morálky) bránilo založit si živnost na tom, že budu běhat po Praze, cpát bezdomovcům předražené půjčky a pak se rochnit v penězích, co z nich sedřu?

Takhle mimochodem začala globální finanční krize 2008. Bankéři vymýšleli způsoby, jak při co nejvyšších výnosech minimalizovat riziko. Na tom samozřejmě nic špatného není a fungovalo to skvěle. Časem se to ale vymklo z ruky, komplikovanějším a komplikovanějším derivátům se dařilo eliminovat (ve skutečnosti spíš maskovat) riziko u čím dál rizikovějších (a tedy výnosnějších) úvěrů. Bombasticky se půjčovalo lidem, u kterých bylo naprosto jasné, že nebudou moci nikdy splácet, cpalo se jim víc a víc a další a další deriváty z jejich úvěrů postupně infikovaly celý trh. Pak se jednoho krásného zjistilo, že, světe div se, lidé, kteří nemají z čeho splácet, nemají z čeho splácet. Zhroutil se celý trh, protože jeho obrovská část stála na nezlomné víře, že neexistuje možnost, že by lidé, kteří nemají z čeho splácet, nespláceli.

Tímto nijak nepopírám nutnost existence instituce vymáhání dluhů, pouze upozorňuju na její skutečný účel. Je tu od toho, abych se měl na koho obrátit, když se má zodpovědná kamarádka s tučným spořákem najednou ukáže být ne tak úplně dobrou kamarádkou, přestane mi brát telefony a já pak zjistim, že i adresa, kterou mi na sebe dala, byla falešná. Tehdy samozřejmě potřebuju někoho, kdo jí najde a ty prachy z ní dostane. Je ale naprosto nemyslitelné, aby mi tato instituce sloužila jako šikanózní skřítek hradčanského druha, která mu naprosto znemožní najít si legální práci nebo stálé bydlení.

Pořád přemýšlíme, jak regulovat činnost predátorských nebankovních úvěrových společností (což je v podstatě moderní pojem pro lichváře). Jak ještě lidem vysvětlit, že si nemají půjčovat, když nebudou mít z čeho splácet. Možná by stačilo vzpomenout si na jednu naprosto nečekanou a radikální myšlenku: lidé, kteří nemají z čeho splácet, nemají z čeho splácet. Když vrátíme do hry riziko veřitele, že svoje špatně investované prachy prostě už neuvidí, možná by jim to zmenšilo apetit nutit svobodným matkám pracujícím na pokladně v supermarketu „supervýhodné“ půjčky na dovolenou na Kanárech.

Špatná investice prostě je špatná investice. Bereme jako úplně normální, že ten, kdo v devadesátkách nainvestoval deset mega do Betamaxů, o prachy přišel. Proč je pro nás tak nepochopitelná idea, že ten, kdo nesolventnímu klientovi s nejistým povoláním narval hypotéku na deset mega, může o prachy přijít taky?

Banky a úvěrové společnosti nad Pelikánovým návrhem už samozřejmě prskají, že budou muset zvýšit úroky. Nuž, možná je to to nejlepší, co mohou pro naši finanční gramotnost udělat. Možná nás právě vyšší úroky naučí půjčovat si jen tehdy, kdy to má vážně smysl. A možná už konečně zmizí reklamní slogany „Když něco chcete, proč si to nekpupíte?“ a nahradí je na bankéřských stolech malinký tahák ve znění „Když na to nemaj, tak jim to nepučíme.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *